6.BYT
Když jsem se za manžela provdala, bydleli jsme společně na sídlišti pražského jižního města. Naším domovem byla malá garsonka.
Můj nejmladší syn žil rovněž v Praze a to v podnájmu. Dělal si naději, že jej tam stále ponechají, protože pro nájemce vykonával potřebné práce a také oba pokoje i koupelnu dal do pořádku vlastním nákladem. Spoléhal se na tyto skutečnosti, a proto pustil svůj byt, který měl po mně v severozápadní části naší republiky. Nadešel však rok 1989. vše se změnilo a pronájemci najednou rozhodli, že byt, kde byl v podnájmu, potřebují uvolnit pro zahraniční hosty. S těžkým srdcem přišel za mnou na radu: co má dělat? Řekla jsem mu, že se budu za vyřešení jeho bytové situace modlit a že Pán nám jistě pomůže.
Termín k vyklizení místností byl do konce dubna! Modlila jsem se pilně, ale žádné ubytování pro něj jsem nemohla sehnat a na koupi příbytku jsme ani jeden z nás neměli peníze. Konec dubna se blížil a s ním rostla synova nervozita a sílily moje úpěnlivé modlitby.
Jednou v noci jsem opět na kolenou a v slzách předkládala Bohu své prosby. Když jsem byla již tou měrou vyčerpaná, že jsem ze sebe nemohla dostat ani slůvko, promluvil Pán : „Tvůj syn bude bydlet s vámi, ale musíte vyměnit garsonku za větší byt. Ten určitě seženete“
Byla jsem velmi překvapena a rovněž jsem nevěděla, jak by se vše dalo zařídit. Byt na sídlišti byl přece manželův, jak bych na něm mohla žádat, aby jej vyměnil za větší kvůli mému synovi, kterého v té době tak málo znal? A dělalo by to dobrotu? Vždyť syn je nevěřící!
Otázek jsem kladla té noci moc, odpověď už nepřišla žádná. A přece jedna moje prosba vyslyšena byla:“ Pane“, řekla jsem tehdy,“je – li to opravdu tvá vůle, aby došlo k takové změně, tak ty sám doveď mého muže k myšlence na směnu garsonky za větší byt.“
Ráno jsem nevěřila svým uším, když mi manžel pověděl o svém nápadu, řekl mi, že kdyby se nám podařilo vyměnit garsonku za větší byt,
mohl by syn bydlet s námi.
Divila jsem se tomu a ptala se jej: „a ty bys to opravdu chtěl?“ Přitakal. Jeho kladná odpověď však byla doplněna obavou, zda najdeme nějakého zájemce. Panelák byl totiž dvacetiposchoďový s věčně vymlácenými vchodovými dveřmi, znečištěnými výtahy i schodištěm. Můj partner si výměnu přál, ale nevěřil v její uskutečnění.
Překvapilo jej proto, když jsem přesvědčeně prohlásila, že určitě vše dobře dopadne a jeho nápad se zdaří. Moje jistota pramenila z Božího ujištění. Potom již zbývalo podniknout jen dvě věci.
Podat inzerát a znovu se modlit. Bylo totiž nutno sdělit Pánu důležité skutečnosti.
Poprosit jej, aby muž nemusil přecházet frekventovanou ulici, až se přestěhujeme. A také, aby byl byt na takovém místě, kde by se mohl dobře zorientovat a též aby odtud mohl snadno dojíždět jak do krčského lesa, kam byl po léta zvyklý chodit na procházku, tak i do sboru církve, v níž našel svůj duchovní domov. Dále jsem nebeského Otce prosila, abychom ani já, ani syn, to neměli dál do práce než doposud.
Množství i náplň mých modliteb možná některého čtenáře popudí, avšak já jsem pevně věřila a věřím, že Bohu e možné se svěřit se vším a jak je psáno, že mu na nás záleží!!
V den kdy vyšlo oznámení v novinách, jsme měli ve sboru, kde jsem sloužila, biblickou hodinu. Vyprávěla jsem právě o Božím ujištění, kterého se mi dostalo, o prosbách, o inzerátu i o své víře v Boží pomoc, když pojednou zazvonil telefon. Byl to první zájemce. Dohodli jsme vzájemnou návštěvu
Nejprve jsem šla na návštěvu k němu já. Byt se mi líbil, měl dva pokoje každý se zvláštním vchodem do společné kuchyňky. Byt měl spížku i koupelnu a krásný výhled z okna na Hradčany. Potěšila mne skutečnost, že i muž by se v novém bydlišti lehce orientoval, protože kdysi v té ulici pracoval a také do svého sboru by to měl asi o půl hodiny blíž než dosud a navíc přímé spojení bez přestupování z autobusu na tramvaj. Podobně i do lesa by měl blíže. I moje cesta do práce by byla o dvacet minut kratší a ani syn by neutrpěl újmu. Zůstávaly jenom dvě otázky. Bude se majiteli bytu zamlouvat naše garsonka? A dokáží se ti moji „chlapi“ dohodnout hned na počátku, který pokoj si kdo vezme?J edna z místností měla okno v průčelí a druha navíc i v postraní stěně.
Samozřejmě opět to bylo na modlitby, modlitby plné naděje, k níž mne povzbudily dva mě tak dobře známé biblické verše:
Uval své dílo na Hospodina a tvé plány obstojí. Př 16,3:
Měj rozkoš z Hospodina -- on naplní prosby tvého srdce.
Uval na Hospodina svou cestu a důvěřuj mu, on bude jednat. Ž 37,4-5:
Mladý zájemce byl s garsonkou spokojený a stav domu mu byl lhostejný. Výměnu si přál. Když jsem večer seznámila manžela se vším, co jsem viděla i s polohou místností, řekl, že si vezmeme pokoj naproti vchodu, ten s jedním oknem
Synovi jsem položila stejnou otázku, když si se mnou byt prohlížel. Odpověděl, že kdyby nám to nevadilo, vzal bych si pokoj s dvěma okny. V duchu jsem jásala a chválila Boha.
Výměna proběhla rychle bez jakých koli finančních doplatků. Dnes, kdy píši tyto vzpomínky, je tomu od přestěhování již patnáct let. S potěšením mohu napsat, že jsme si zde všichni velice brzy zvykli a můj muž si až do své smrti, velice dobře se synem rozuměl.
Ani tím příběh nekončí. Tehdy jsem byla přesvědčena o tom, že svému synu pomáhám, Dnes po létech, kdy se dostavilo stáří, a nemoci, jsem pochopila, že ve skutečnosti Bůh dopustil ony starosti a výměnu bytu i sestěhování se, pro mne samou, pro moje spokojené stáří! Proto, abych až budou ubývat síly, jsem nezůstala bez pomoci!!! Se svým důchodem, bych sama ani neměla na nájem a ostatní nutné výdaje!
Jedinému, živému a svatému Bohu, buď čest i sláva!