7.PŘELOŽENÍ
PŘELOŽENÍ
„Ukaž mi, cesta má, že k nebi jde,
a vše co sesíláš, z lásky že je!“
(Zpěvník CČSH 23, 2)
Jak jsem slíbila, budu nyní vyprávět o tom, co se odehrálo kolem mého přeložení na nové místo, do malého, půvabného městečka, poblíž Mladé Boleslavi. V té době jsem již šest měsíců sloužila jako duchovní v náboženské obci v Mělníku. Lidé mne velice hezky přijímali a s pomocí Boží se začalo dílo na vinici Páně dařit. A pak najednou přišlo pozvání od mého vikáře, abych přijela k služebnímu pohovoru.
Netušila jsem, co mne čeká, ale z tónu hlasu v telefonu jsem usuzovala, že ono jednání nemusí být pro mne příjemné! Před cestou jsem se modlila: „Pane, ty jsi mne povolal do služby, dej mi prosím tolik víry, abych přijala jako tvoji vůli zprávu, kterou se dozvím!“
Věřila jsem totiž, že Bůh jedná v mém životě. Vždyť mi to potvrzoval každý den, svojí pomocí.
Stačilo si připomenout skutečnost, že velice proměnil můj život!
Na cestu jsem se vydala s úmyslem poslechnout a přijmout vše, co mi bude řečeno, ne jako projev lidské, ale Boží vůle. Navzdory svému odhodlání mne však oznámení našeho vikáře naprosto vyděsilo, protože jsem se dozvěděla, že od prvého července budu přeložena do jiné farnosti. Nepotěšil mne ani oznámením, že rada starších tam není jednotná a mají mezi sebou často nějaké roztržky. Prý si s tím už nějak poradím!
Jiný argument blízké změny jsem se však nedozvěděla. Ani neumím vypovědět, jak velice jsem celou zpáteční cestu toužila být již nazpět, doma – na faře. Tolik jsem se těšila na okamžik, kdy vezmu Bibli do rukou! Tehdy jsem si svojí Bibli s sebou ještě nevozila. Ve vlaku jsem se ani nebyla schopna soustředit k modlitbě. Jen jsem si stále opakovala slova z písně:
„BLÍŽ K TOBĚ, Bože můj“„Ukaž mi cesta má, že k tobě jde. A vše co sesíláš, že z lásky je.
Kéž ve všem pokyn zřím, blíž k tobě jít že smím. Blíž k tobě jít že smím, jen k tobě blíž!“
Doma jsem otevřela Písmo svaté, ale žádná útěcha tam pro mne nebyla. Klekla jsem si, plakala, říkala Pánu, že chci poslechnout, ale že k tomu nemám dostatek odvahy. K novému začátku bych potřebovala zřetelné ujištění, že On je se mnou, a že, že mne chce mít v jiné farnosti. Tak a podobně jsem naříkala a hned zase jej prosila, aby mi odpustil mojí malou víru. Ani nevím, jak dlouho jsem klečela a plakala. Tři hodiny? Čtyři – nebo více? NEVÍM! Jisté je, že když se mi již ani slz nedostávalo, když jsem zůstala tiše na kolenou, začal ke mně Pán mluvit. Nevím, jestli hovořil do mých myšlenek, anebo zda jsem slyšela hlas.
Slovo bylo však velmi silné a určité!
“ Vezmi si SLOVA POTĚŠENÍ a najdi v nich to, co je určeno na tento den.“
SLOVA POTĚŠENÍ je název malé brožurky s biblickými verši na každý den. Dostala jsem ji od jedné sestry, krátce po svém uvěření. V tu chvíli na kolenou jsem však neměla ani ponětí, kde knížečku mám. Vstala jsem a horečně ji začala hledat,
konečně!, vydechla jsem asi po půl hodině. Otevřela jsem jí na jedenáctém dni a horlivě četla tyto verše:
JEDENÁCTÝ DEN
.NEBOJ SE, NEBOŤ JSEM TĚ VYKOUPIL,
POVOLAL JSEMTĚ TVÝM JMÉNEM,JSI MŮJ.Iz 43,1
JÁ, JÁ JSEM TEN,
KDO MAŽU KVŮLI SOBĚ
TVÁ PŘESTOUPENÍ
A TVÉ HŘÍCHY PŘIPOMÍNAT NEBUDU. Iz 43,25
NEBOJ SE PROTOŽE JSEM JÁ S TEBOU..
Bylo mi, jakoby se rozezněla nejkrásnější hudba, jako by se rozzářilo slunce! Jakoby mne někdo vzal do náručí! Prožívala jsem úžasnou radost, pokoj a jistotu JSEM S TEBOU. Ano, tak mi to Bůh dal černé na bílém! Již jsem s
Jeho úžasnou přítomnost, jeho pomoc jsem pak poznávala nejen po dobu svého působení v Benátkách, ale poznávám ji stále!
On mi dal schopnost dokončit fakultu s vyznamenáním. Když bylo potřeba mne i napomínal a činí tak i doposud. Dal mi věřícího muže, a když jsme se potřebovali přestěhovat, dal nám vyhovující byt.
Příhod s ním je nepřeberné množství, některé z nich zde ještě k Jeho slávě napíši.