BOŽÍ ZRCADLO

 

Na Bohem projevenou a stále znovu zjevovanou lásku, lze odpovědět dvěma způsoby.

Buď vděčnou poslušností, anebo vzdorem. Lidové přísloví říká:Šídlo v pytli neutajíš. Proto i sebelépe tajená lhostejnost a neochota, vůči Bohu, se přece jen časem projeví.
Ze všech tří biblických úryvků je to zřejmé. Nezáleží na tom, jak se zbožně křesťan tváří, před Bohem nelze nic ukrýt. Neboť nahé a odhalené je před ním všechno. Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce. A žádné stvoření není před ním skryté; před očima toho, jemuž se budeme zodpovídat, je vše nahé a odkryté. Žd 4,12; On ví dobře, jací jsme. To jen před lidmi můžeme budit zdání bohabojnosti. A přece jen každý člověk sám svými skutky na sebe prozrazuje, zda jsou jeho tvrzení v souladu, s Boží vůlí, či nikoli. Jak řekl Pán Ježíš, Poznáte je tedy po jejich ovoci.“ Mt 7,20:

On sám se však dívá do lidských srdcí , aby zjistil zda jsou plny úžasu obdivu k Boží lásce, kterou lidem zjevil v Pánu Ježíši Kristu… V Jeho utrpení na kříži slavném vzkříšení i nanebevzetí. On zkoumá, zda si křesťan váží jeho projevů stálé přítomnost i, zda mu věří, zda si uvědomuje mnohá slitování, kterých se mu dostalo. Zda mu přináší ve svém srdci oběť chval za neustálé posilování a povzbuzování Jeho slovem, zda má srdce naplněno hlubokou vděčností, za každý den, za věci které ho potkávají, ať dobré či špatné.

On však také vidí, pokud tomu tak není. Jeho zraku neuniknou ti, kdo se od něho odvracejí.

O Bohu napsal apoštol Jan, Bůh je LÁSKA. V tom smíme spatřovat také odpověď na případnou otázku, proč tedy Bůh, když vidí do srdce člověka, jej hned nepotrestá, v případě, že od Něho odpadává. Někdy nám může být divné, že Nejvyšší netrestá okamžitě ty, kdo by si podle našeho soudu trest zasloužili.

Je to proto, že on rozpoznává, zda se v daném případě jedná o vědomou zatvrzelost, či neupřímnou zbožnost, anebo zda člověk v dobrém úmyslu se Bohu protiví, aniž by to chtěl.

V prvém případě, jde li o vědomý vzdor a pýchu, kterými člověk dává Bohu na jevo, že jej ke svému životu nepotřebuje, se vlastně trestá každý takový jedinec sám. A to tím, že když odejde ze zóny Boží pomoci, ochrany a milosrdenství, vystavuje se útokům zla i Zlého… Pokusím se vám pomoci malým přirovnáním: představte si, člověka v dešti, prší vytrvale, fouká studený vítr a on nemá ani pláštěnku, ani deštník. Hrozí mu totální promoknutí a následné nachlazení. Ale v tom, k němu přichází někdo, kdo mu s ochotou nabízí, aby se ukryl pod jeho velikým deštníkem. Bezpečně jej chce doprovodit a poskytnout mu přístřeší. Jestliže jeho nabídku přijme, vyhne se potížím. Ale pokud odmítne, anebo přijme jenom část jeho pomoci a opět uteče na déšť, bude to snad vina onoho dobrodince, když ten dotyčný promokne, nebo jeho? Určitě jeho, vidíte, takovým způsobem trestají lidé sami sebe.

O tom je psáno v knize proroka Izajáše v jeho slovech o Hospodinově vinici. Judejci přestože byli zahrnuti Boží láskou, a Bůh pro ně, jež nazval svou vinicí, všechno udělal a zahrnul je svojí péči, přece jen se od Něho odvrátili. Slovy podobenství: vydali jen páchnoucí bobule. Iz 5,4: Jejich skutky byly zlé, jejich města plná zloby a násilí, jako bývá všude, kde žijí lidé jen z vlastních sil. Nicméně jak nás Písmo učí, Bůh se nad nimi slitovával a vždy znovu k nim posílal své proroky a tak dával možnost, aby se k Němu navrátili. Ale dělo se to, co řekl Pán Ježíš: jednoho zbili, druhého zabili a dalšího ukamenovali. Mt 21,35 Jak víme, nakonec zabili i Božího Syna!

Druhou možností, jak jsem naznačila, je nevědomé zůstávání v hříchu, nevědomá vzpoura, prostě situace, v níž ani člověka nenapadne, že by se jeho jednání nemuselo Bohu líbit. Proto Bůh, jehož vůle je vždy dobrá, aby nemusel hledět na to, jak si lidé sami sobě škodí, čas od času jim nastavuje zrcadlo.

To se stalo i apoštolu Pavlovi, když jej na cestě do Damašku oslovil Pán Ježíš. Zjevil se mu v prudkém oslňujícím světle. Jak Pavel sám později napsal ve svém dopise filipským. Že když mu Pán Ježíš ukázal, jak jej samého vidí Bůh, otřáslo jím to natolik, že od té doby se jeho život zcela proměnil. Již si nezakládal na svém původu, ani na vzdělanosti, ani na svojí náboženské horlivosti, v níž pronásledoval lidi věřící v Krista. Vše, čím se Pavel před setkáním s Ježíšem mohl chlubit a co ze svého pohledu viděl jako zbožné a správné, se ukázalo jako nehodnotné. Stalo se to v okamžiku, kdy mu Pán Ježíš nastavil zrcadlo svými slovy: Proč mne pronásleduješ? Sk 9,3-5 Pronásleduješ mne, Božího Syna tím, že škodíš těm, kteří uvěřili ve mne. Vzpíráš se mi, tím, že odmítáš přijmout Boží vůli, kterou On skrze mne zjevil. I po svém setkání s Ježíšem zůstal Pavel horlivý, pracovitý, ale jak sám řekl: Více než vy všichni jsem se napracoval, ale nikoli já, ale milost Boží která je ve mně!!!
Pavel před tím setkáním s Ježíšem věřil, že Bůh jednal s jejich otci a mluvil skrze proroky. Věřil v příchod Božího království a Jeho Mesiáše. Ale odmítal přijmout Spasitele v tesaři z Nazareta, který neodpovídal jeho představám. A rovněž i proto, že nevěřil a ani neočekával, že by Bůh mohl naplnit své sliby už za jeho života.

Otázka: nepodobáme se mi trochu v této věci Pavlovi, tím, že neočekáváme příchod Pána Ježíše v moci a slávě, ale také i k soudu, jako možný, již během našeho života?

Vždy je bolestné poznat a přiznat si pravdu o sobě, tak ji vidí Bůh.

To zažil i král David. Když k němu byl poslán prorok. David se totiž provinil, když nechal Chetejce Uriáše zabít a jeho ženu si vzal za manželku. Nátan Davidovi vyprávěl podobenství o ovečce, jediné, kterou měl chudák, a o níž jej připravil boháč, ač sám měl ovcí mnoho. Když David slyšel prorokova slova, vzplál hněvem: a řekl: Muž, který toto udělal, je synem smrti…A tu uslyšel: Ten muž jsi ty. To ty jsi vzal, ženu Uriášovu, ač jsi ode mne dostal vše, co jsi potřeboval i víc než sis dovedl představit. 2S 12,1-7

Vidíte, podobně jako David reagovali i farizeové, když jim PJ vypravoval podobenství o nehodných vinařích. Okamžitě nad nimi vyslovili svůj soud. Řekli, že takovým vinařům musí být vinice vzata a dána jiným. A oni být zahubeni.

A tehdy i jim Pán Ježíš nastavil zrcadlo svým slovem, dal jim poznat, že to podobenství bylo řečeno o nich, že to jejich otcové se tak špatně zachovali a i oni sami opovrhli kamenem úhelným, který dává Bůh svému lidu v Pánu Ježíši. Mt 21,33: a další verše.

Je psáno, že budeme souzeni podle svých slov.
David, když poznal z Nátanových slov o sobě pravdu, kál se a činil pokání. Tím, že nezachoval Boží slovo, způsobil problémy především sám sobě, ale když v pokání prosil Boha o odpuštění, Bůh se nad ním smiloval.

Farizeové i když poznali, že Ježíš mluvil o nich, pokání nečinili, ale zatvrdili svá srdce a rozhodli se, že budou usilovat, aby byl Ježíš zabit.

Potřebujeme si uvědomit, že dokud k nám Bůh hovoří, prostřednictvím Písma svatého trvá čas milosti. Dokud člověk slyší Boží slovo, když mu Bůh ukazuje na nějaký jeho hřích a poznává se v něm, má ještě příležitost k pokání.

Poznat pravdu o sobě vždy bolí, blaze tomu, kdo nezatvrdí svou šíji ve vzdoru a dozná se ke svému poklesku a přijme v pokoře Pánem Ježíšem nabídnutou pomoc. Amen


Vytvořte si www stránky zdarma! Webnode