ODMÍTÁME JEŽÍŠE?

V Lukášově evangeliu si můžeme přečíst o úžasném zázraku. Pán Ježíš uzdravil člověka, který byl posedlý zlými duchy. Ten muž byl velmi nebezpečný svému okolí, nejen tím, že o sebe nedbal a přespával v hrobech, ale když se rozzuřil, nepomohlo žádné spoutání. Řetězy, kterými jej v takový den svazovali, praskaly, jako by to byly obyčejné nitky.
A najednou ten člověk, seděl u Ježíšových nohou, oblečený, rozumný, vysvobozený. Ti, kteří viděli, jak se to stalo, utekli a donesli o tom zprávu do města i vesnic.

Co se vlastně stalo? Pán Ježíš přikázal zlým duchům, kterých v onom člověku bylo mnoho, aby z něho odešli. Ti jej prosili, aby je neposílal do pekelné propasti, ale aby jim dovolil vstoupit do stáda vepřů, pasoucích se na svahu hory. Ježíš jim to dovolil, a jakmile se tak stalo, vepři se hnali po příkrém srázu rovnou do jezera a utopili se. L 8,27-39

Může se nám zdát divné, proč Ježíš dovolil, aby duchové, kteří odešli z onoho muže, směli vejít do celého stáda a hnát je do zahynutí. On to zřejmě povolil proto, aby lidé poznali jak veliká je moc zlých duchů. Tato příhoda vypráví o tom, jak nebezpečné je člověku, dostane – li se pod jejich moc. Většinou k tomu dochází nenápadně.

Hledáním osudu v horoskopech, kartách, doptáváním se mrtvých, a jinými malými prohřešky, které nemusí připadat nijak škodlivé, jako je klepání na stůl, na čelo, na zuby atd. které má způsobit, aby se nezakřiklo, to pozitivní, co bylo právě řečeno.

Místo prostého chvála Bohu, stane – li se něco příjemného, či dopadne – li něco dobře, lidem nepřipadá pošetilé, ono poklepávání na věci, či na různá místa na těle. Tak nevinné to na počátku připadá!
Ale následkem takových praktik, se člověk dostává pod moc zlého, je soužen strachem, nebo depresemi, anebo zvýšenou agresivitou. Je dobré vědět, že Pán Ježíš je záštitnou ochranou, a ještě více,  On je vítěz nad zlem.
Lidé, kteří se přišli podívat, co se stalo, se však místo zlých duchů, báli Ježíše. Prosili, aby od nich odešel. Proč? Možná se měli strach o svůj majetek, možná se obávali jeho moci. Možná si řekli, když poznal, že se v tom člověku skrývají zlí duchové, pak také jistě vidí do našich niter.
Myslím si, že taková myšlenka by byla většině lidí velice nepříjemná. Protože by z nich spadla maska. Neboť mnohý člověk si nasazuje masku na obličej, aby vypadal před lidmi lepší, než je. A příčina toho nemusí tkvít v pokrytectví. Už je to prostě tak, že doma, když nás nikdo nevidí, se chováme jinak, než uprostřed druhých. Někdy se může taková dvojí tvář, jedna pro doma, jedna navenek, dokonce nepříznivě obrážet v rodinných vztazích. Lidé neradi přiznávají své nectnosti. Myšlenka, že by Ježíš mohl vidět i do jejich niter byla velice nepříjemná a v obyvatelích té krajiny působila strach. Proto prosili Ježíše, aby od nich odešel.
Přetvařovat se před lidmi, ukazovat jim jen svoji přívětivou tvář, i když skutečnost je jiná, nepřináší nic dobrého. Ať již se takto proviňujeme my sami, anebo někdo v naší blízkosti. Ať se nám to líbí či nikoli, podobné jednání se neliší od lidí, o nichž jsme si v Bibli mohli přečíst. Ve skutečnosti jde o touhu vyjít ze všeho dobře, ale bez Ježíše.
Avšak v lidech je touha najít nějakou oporu, ať si to připustí, nebo nikoli. Hledají podvědomě pomoc, ale takovou, která do nich nevidí.
Proto se vzdávají Ježíše, a otáčí se k Němu hřbetem. Raději pak důvěřují všemožným „náhražkám“, jako jsou na příklad sochy svatých. V podstatě celý ten kult svatých, nošení různých amuletů, je vždycky špatné. Je překážkou novému životu. Je pohrdáním Boží láskou. 1J 4,9
Prostřednictvím proroka Jeremiáše Hospodin řekl: Můj lid vyměnil svou slávu za to, co není k užitku. Děste se nad tím nebesa, ustrňte nesmírnou hrůzou, je výrok Hospodinův. Dvojí zlo spáchal můj lid. Opustili mne, zdroj živých vod a vytesali si cisterny rozpukané, jež vodu neudrží. Jr 2,13
Aby mohl člověk začít znovu, s upřímností a nikoli s dvojakostí, potřebuje se navrátit k Bohu.
Aby mohl být člověk zachráněn pro věčný život, potřebuje právě, aby Pán Ježíš nahlédl do jeho nitra, aby mu ukázal, co se v něm skrývá, a dal mu tak možnost činit pokání, uznat svou vinu, pokořit se před Bohem a prosit o odpuštění.

Důvod k takové pokoře spatřoval apoštol Petr v Boží lásce. Nabádal:

Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas.

Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží. 1P 5,6-7

Amen.